PRÁVO V ŽIVOTNÍM PROSTŘEDÍ

 

Poskytování odborného poradenství jednotlivcům (podnikajícím fyzickým osobám), právnickým osobám, a obcím,
v oblasti naplňování a dodržování práva a povinností v ochraně životního prostředí

(poradenství nezahrnuje pomoc v rámci správních a trestních řízení od příslušných státních orgánů za porušování právních a jiných povinností subjektů při jejich činnostech v oblasti životního prostředí,
způsobené úmyslně, a/nebo za účelem prospěchu)

 


POVINNOST:

Podnikající subjekty mají práva, ale také povinnosti:

·         Jednou ze základních samozřejmostí je dodržování všech relevantních právních předpisů na ochranu životního prostředí a odpovědnost za plnění povinností vyplývajících ze zvláštních právních předpisů na ochranu životního prostředí.

·         Další povinností je především opatřeními přímo u zdroje, předcházet znečišťování nebo poškozování životního prostředí a minimalizovat nepříznivé důsledky své činnosti na životní prostředí.

·         Povinnost v rozsahu a za podmínek stanovených zvláštními předpisy poskytovat informace o svém působení na životní prostředí.

·         Každý, kdo svou činností znečišťuje nebo poškozuje životní prostředí, nebo kdo využívá přírodní zdroje, je povinen na vlastní náklady zajišťovat sledování tohoto působení a znát jeho možné důsledky.

·         Každý, kdo využívá území nebo přírodní zdroje, projektuje, provádí nebo odstraňuje stavby, je povinen takové činnosti provádět jen po zhodnocení jejich vlivů na životní prostředí a zatížení území, a to v rozsahu, stanoveném zákonem a zvláštními předpisy.

·         Každý, kdo hodlá zavést do výroby, oběhu či spotřeby technologie, výrobky a látky, či kdo je hodlá dovážet, je povinen zabezpečit, aby splňovaly podmínky ochrany životního prostředí a aby v případech stanovených zákonem a zvláštními předpisy byly posouzeny z hlediska jejich možných vlivů na životní prostředí.

 

PRÁVNÍ ODPOVĚDNOST (zde) podnikajících jednotlivců a subjektů je:

-       důležitý a nezastupitelný prostředek zabezpečování právních ustanovení

-       důležitý nástroj práva jakožto významného nástroje ochrany životního prostředí

-       druhotná povinnost, která subjektu vzniká nedodržením, resp. porušením primární povinnosti, dané zákonem

 

PRÁVO:

Úmluva o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí, známá jako Aarhuská úmluva, je přelomovým dokumentem pro životní prostředí a demokracii. Aarhuská úmluva byla sjednána 25. 6. 1998 na konferenci ministrů životního prostředí regionu Evropské hospodářské komise OSN „Životní prostředí pro Evropu”. Úmluva má 40 signatářů a vstoupila v platnost 30. 10. 2001. Česká republika ji ratifikovala na podzim 2004 (byla vyhlášená pod č. 124/2004 Sb. m. s.), Evropské společenství Úmluvu ratifikovalo v únoru 2005. Veřejnost je v duchu Aarhuské úmluvy postavena jako partner veřejné správy s právem:

Toto jsou věcné okruhy, tzv. pilíře Aarhuské úmluvy, které jsou rozvedeny níže.

 

Znečišťovatelé mají povinnost poskytovat včasné informace veřejné správě. Veřejná správa pak nese zodpovědnost za vytvoření fungujícího mechanismu toku informací od znečišťovatelů k veřejnosti, za vzdělávání a osvětu veřejnosti tak, aby byla schopna svých práv garantovaných Aarhuskou úmluvou využívat, a za vtažení veřejnosti do rozhodovacích procesů. Veřejná správa na místní, ale zejména na regionální a národní úrovni proto hraje při naplňování Aarhuské úmluvy klíčovou roli.

 

Postavení Aarhuské úmluvy v našem právním řádu

Na základě čl. 10 Ústavy ČR jsou ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy součástí našeho právního řádu; tj. není potřeba vydávat a schvalovat další zákon nebo jiný právní předpis, který by přejímal ustanovení takové smlouvy. Ta, aniž by ztratila svůj charakter mezinárodní smlouvy, stává se přímo použitelným právním předpisem, kterého je možno se dovolávat u soudu a soudy mají povinnost jej znát a vykládat.

Může se ale vyskytnout situace, kdy bude nějaké ustanovení již platného a účinného vnitrostátního právního předpisu s takovou mezinárodní smlouvou v rozporu. I tuto situaci řeší čl. 10 Ústavy ČR, který říká, že „stanoví-li taková mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.” Tím je založena tzv. „aplikační přednost” těchto mezinárodních smluv. Spolu s jejich přímou použitelností však nic nebrání tomu, aby byl takový rozpor namítán v případném soudním sporu, a aby soud dal podnět k změně takového právního předpisu.

 

 

I)             Poskytování informací o stavu životního prostředí (čl. 4 a 5 Úmluvy)

(stav složek životního prostředí a faktory, které životní prostředí či rozhodování v záležitostech životního prostředí ovlivňují, mají či mohou mít dopad na zdravotní stav lidí a jejich bezpečnost, informace o kulturních a architektonických památkách v interakci s životním prostředím)

 

Informace o životním prostředí jsou informace v jakékoliv technicky proveditelné podobě, které vypovídají zejména o:

1. stavu a vývoji životního prostředí, o příčinách a důsledcích tohoto stavu,

2. připravovaných nebo prováděných činnostech, a opatřeních a o uzavíraných dohodách, které mají nebo by mohly mít vliv na stav životního prostředí a jeho složek,

3. stavu složek životního prostředí, včetně geneticky modifikovaných organismů, a o interakci mezi nimi, o látkách, energii, hluku, záření, odpadech včetně radioaktivních odpadů a dalších emisích do životního prostředí, které ovlivňují nebo mohou ovlivňovat jeho složky, a o důsledcích těchto emisí,

4. využívání přírodních zdrojů a jeho důsledcích na životní prostředí a rovněž údaje nezbytné pro vyhodnocování příčin a důsledků tohoto využívání a jeho vlivů na živé organismy a společnost,

5. vlivech staveb, činností, technologií a výrobků na životní prostředí a veřejné zdraví a o posuzování vlivů na životní prostředí,

6. správních řízeních ve věcech životního prostředí, posuzování vlivů na životní prostředí, peticích a stížnostech v těchto věcech a jejich vyřízení a rovněž informace obsažené v písemnostech týkajících se zvláště chráněných součástí přírody a dalších součástí životního prostředí chráněných podle zvláštních předpisů,

7. ekonomických a finančních analýzách použitých v rozhodování a dalších opatřeních a postupech ve věcech životního prostředí, pokud byly pořízeny zcela nebo zčásti z veřejných prostředků,

8. stavu veřejného zdraví, bezpečnosti a podmínkách života lidí, pokud jsou nebo mohou být ovlivněny stavem složek životního prostředí, emisemi nebo činnostmi, opatřeními a dohodami podle bodu 2,

9. stavu kulturních a architektonických památek, pokud jsou nebo mohou být ovlivněny stavem složek životního prostředí, emisemi nebo činnostmi, opatřeními a dohodami podle bodu 2,

10. zprávách o provádění a plnění právních předpisů v oblasti ochrany životního prostředí,

11. mezinárodních, státních, regionálních a místních strategiích a programech, akčních plánech apod., jichž se Česká republika účastní, a zprávách o jejich plnění,

12. mezinárodních závazcích týkajících se životního prostředí a o plnění závazků vyplývajících z mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána,

13. zdrojích informací o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů;

 

Aarhuská úmluva usiluje o zlepšení informovanosti veřejnosti o stavu životního prostředí a jeho dopadu na lidské zdraví. Dle Aarhuské úmluvy má každý právo takové informace získat. Důraz je přitom kladen na:

·          

 

Dle Aarhuské úmluvy musí veřejná správa nejen shromažďovat, aktivně šířit a na vyžádání poskytovat informace, ale také aktivně informovat o tom, jaké informace má k dispozici, jak se k nim lze dostat, jak se zapojit do rozhodování a jak se lze v případě odepření informací či účasti na rozhodování domáhat spravedlnosti. Typy informací, pro které platí závazek stran je shromažďovat a aktivně šířit:

 

Požadavky práva na informace pokrývá v ČR zákon č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí ČR a zákon č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím. Příkladem aktivního zpřístupňování informací je Integrovaný registr znečištění. (www.irz.cz )

 

 

 

II)            Účast veřejnosti na rozhodování (čl. 6, 7 a 8 Úmluvy)

 

Právo účastnit se rozhodovacích procesů. I když se tak rozhodování zdánlivě komplikuje, účast veřejnosti přispívá k větší transparentnosti, zkvalitnění výsledných rozhodnutí a posléze i k jejich účinnější implementaci. Od státní správy i volených zástupců se očekává, že konzultují s veřejností své projektové záměry, ale také politiky a programy, které budou mít dopad na životní prostředí.

 

Dotčená veřejnost je ta část veřejnosti, která je (či může být) výsledkem rozhodnutí více ovlivněna nebo která má na tomto rozhodnutí určitý zájem, což jsou např. ekologické organizace.

 

Článek 6 pokrývá zapojení veřejnosti do rozhodování o konkrétních činnostech s potenciálně významným vlivem na životní prostředí např. rozhodování o navrženém umístění budov, výstavbě a činnosti velkých zařízení či o povolování produktů pro trh.

 

Článek 7 pokrývá spoluúčast veřejnosti na vypracování plánů, programů a politik se vztahem k životnímu prostředí, které zahrnují sektorové či územní plány, environmentální akční plány a environmentální politiky na všech úrovních.

 

Článek 8 pokrývá zapojení veřejnosti do příprav zákonů a podzákonných právních předpisů veřejnou správou.

 

Důraz je kladen na co nejčasnější zapojení veřejnosti v té fázi rozhodovacích procesů, kdy jsou ještě všechny možnosti otevřené. Aarhuská úmluva požaduje od jednotlivých států zajistit jako minimum pro účast veřejnosti:

·         účinné oznamování, kdy se veřejnost dozví o chystané konzultaci,

·         poskytnutí všech dostupných informací, aby se veřejnost mohla kvalifikovaně zapojit,

·         stanovení procesních postupů s jasně danými lhůtami, ve kterých se veřejnost může vyjádřit,

·         stanovení postupu pro informování o tom, jak bylo s připomínkami veřejnosti naloženo a kde je vysvětleno, proč byly či nebyly zohledněny.

 

Aarhuská úmluva vychází z předpokladu, že informovaná veřejnost má zájem se vyjádřit k otázkám dotýkajících se životního prostředí. Aarhuská úmluva jí to umožňuje zajištěním práva veřejnosti účastnit se rozhodovacích procesů. Úmluva nestanovuje jednotný vzorec pro zapojení veřejnosti, ale jako minimum požaduje účinné oznamování, přiměřené poskytování potřebných informací a zavedení vhodných postupů pro zapojení veřejnosti do rozhodování a zohledňování jejich připomínek.

 

V České republice lze účast veřejnosti rozdělit na tzv. „konzultativní účast”, která platí pro všechny a spočívá v tom, že veřejnost může podat připomínky (hodnocení vlivů na životní prostředí - EIA, SEA); a tzv. „plnoprávná účast”, která se týká pouze občanských sdružení a jejich účasti ve správních řízeních dle zákona o ochraně přírody a krajiny (zákon č. 114/1992 Sb.), zákona o vodách (zákon č. 254/2001 Sb.) či zákona o integrované prevenci znečištění (zákon č. 76/2002 Sb.) a dalších právních předpisů:

·         Účast v procesu EIA

·         Účast v procesu SEA

·         Účast ve správním řízení

·         Integrované povolení (IPPC)

·         Územní a stavební řízení

·         Územní plánování

·         Žaloba a trestní oznámení

 

 

III)          Přístup k právní ochraně (čl. 9 Úmluvy)

 

Zajišťuje veřejnosti právo na přístup k nezávislému přezkoumání postupu veřejné správy při poskytování informací a při zapojení do rozhodování v otázkách životního prostředí. Jednotlivcům z řad veřejnosti má být k dispozici právní mechanismus, který mohou k dosažení přezkumu porušení Aarhuské úmluvy využít. Postupy přezkoumávání mají také zajistit účinnou nápravu – tedy zabránit škodám na životním prostředí.

 

Aarhuská úmluva řeší i situaci, kdy dochází k odepření práva na informace a práva na účast na rozhodování. Třetí pilíř úmluvy zajišťuje veřejnosti právo na přístup k nezávislému přezkoumání postupu veřejné správy při poskytování informací a zajištění účasti veřejnosti na rozhodování v otázkách životního prostředí.

Jednotlivcům z řad veřejnosti je tedy k dispozici právní mechanismus, který mohou k dosažení přezkumu porušení Aarhuské úmluvy využít. Soudní přezkum musí být umožněn zainteresovaným občanům, kteří mají dostatečný důvod. Důvod NNO splňujících definici zainteresované veřejnosti bude považován za dostatečný.

 

Postupy přezkoumávání mají také zajistit účinnou nápravu - tedy zabránění škod na životním prostředí. Praxe v ČR umožňuje odvolání se k nejvyššímu správnímu úřadu či podání žaloby ke správnímu soudu (dle zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní).

 

 

Základní legislativní opora:

§   Aarhuská úmluva - Úmluva o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v otázkách životního prostředí (1998, Aarhus)

§   Ratifikovaná ČR v roce 2004 a publikovaná ve Sbírce mezinárodních smluv pod č. 124/2004 Sb. m.  s.

§   Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/4/ES ze dne 28. ledna 2003 o přístupu veřejnosti k informacím o životním prostředí a o zrušení směrnice Rady 90/313/EHS

§   Čl. 35 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, publikované usnesením Předsednictva ČNR pod č. 2/1993 Sb.

§   Zákon č. 123/1998 Sb. o právu na informace o životním prostředí v platném znění

§   Zákon č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím v platném znění

§   Zákon č. 150/2002 Sb. o soudním řádu správním v platném znění